V časopise Milujte se! č. 47 přinášíme mimo jiné i text akademického sochaře Jana Bradny o historii a současnosti úsilí o obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Text v časopise je výrazně zkrácen a redakčně upraven do podoby rozhovoru. Mimo jiné z něj byla vypuštěna řada technických podrobností. Pro zájemce o detailnější informace vám zde text článku přinášíme v původní nezkrácené verzi.
Práce na obnově mariánského sloupu
Snahy o obnovu mariánského sloupu se objevily již velmi krátce po jeho stržení. Byly ale úplně jiné, než bychom si dnes představovali. My bychom samozřejmě hned ochraňovali, zajišťovali a dokumentovali trosky, abychom originál sloupu mohli slepit, restaurovat a uvést opět do stavu, že by později nikoho nenapadlo, že byl poškozen. Současná památková péče ctí i poškozené památky a máme chemické a technologické prostředky a materiály, jimiž je možné to provést. Tehdy byl ale rozbitý originál chápán jako troska, která pozbyla své umělecké hodnoty, a kopie byla brána jako pouhá napodobenina originálu. Proto se obnova mariánského sloupu jevila jako nutnost vytvoření nového sloupu tehdejšími umělci. O zachování rozbitých trosek a zachovalých částí sloupu neměl tehdy nikdo zájem, i když je město nabízelo církevním institucím i Československé straně lidové. Je známo, že si lidé odnášeli úlomky mariánského sloupu, hlavně sochy Panny Marie, na památku domů. V současnosti bychom tomu museli důsledně bránit.
První myšlenky o obnově byly zveřejněny v tisku již 14. listopadu 1918. Místo, kde sloup stával, se stalo jakýmsi poutním místem vzpomínek, modliteb a touhy po obnově. Roku 1921 katoličtí studenti se v rámci svého sjezdu sešli na Staroměstském náměstí a na místo sloupu položili věnec bílých květů. Byla by to dobrá inspirace i dnes, aby protivníci viděli, co mládež ví a co chce. V r. 1923 byl na stejném místě posvěcen prapor pražské orelské jednoty, který dodnes existuje. R. 1923 bylo stržení promlčeno jako trestný čin a Franta Sauer vydal brožuru, kde se ke stržení přiznal a vše tam podrobně vylíčil. Ta vyvolala velkou nevoli. V Praze se sešlo asi 5000 katolíků, kteří chtěli bouřlivě protestovat. Lidovecký poslanec a ministr Dr. Nosek je musel uklidňovat. Navrhl, aby raději byla založena organizace, která by všechny spontánní akce a snahy sjednotila. Vznikl Odbor pro rekonstrukci Mariánského sloupu. Spontánní sbírky byly sjednoceny, shledávána veškerá dokumentace a doklady o MS a uspořádána výstava. Usilovalo se o obnovu sloupu podle návrhu tehdejších umělců. Materiálem měl být mramor. Umělců schopných splnit podobný úkol tehdy bylo dost. Protináboženský – protikatolický odpor byl ale tehdy silný a znemožňoval celou snahu a práce nepokračovala. Také vládla stálá odborná bezradnost a nerozhodnost. Proto tehdejší arcibiskup František Kordač navrhl, aby z finančních sbírek byly stavěny nové kostely kolem Prahy. V úsilí pokračoval i jeho nástupce kard. Karel Kašpar. Začínala hospodářská krize a bylo nebezpečí, že peníze pozbudou své hodnoty. Okolo Prahy vznikaly nové čtvrti, kde byly kostely velmi potřebné. Proto vznikl plán postavit dvanáct nových kostelů jako jakousi gloriolu kolem města, jako byla gloriola dvanácti hvězd okolo hlavy Panny Marie. Se stavbou prvního kostela se začalo r. 1930, poslední byl dostavěn až na začátku války. Ke dvanáctému byl položen jen základní kámen a dosud postaven nebyl. Některé kostely byly velmi skromné až jednoduché stavby, ale svému účelu slouží dodnes. Další byly stavěny v počínajícím moderním slohu. V roce 1938 zahájili k dvacátému výročí stržení mariánského sloupu studenti – Česká liga katolická – novou snahu o vybudování sloupu. Všechny snahy přerušila II. světová válka. Po válce se iniciativy ujal katolický Orel. V r. 1947 bylo při pouti na sv. Hostýně rozhodnuto postavit sloup do 30. září 1950. K tomuto účelu byly konány sbírky. Ale přišel rok 1948 s komunistickým uchvácením moci a opět byl konec všech snah a nadějí. Krajané v cizině nechali ale udělat v Římě sochu podobnou té ze Staroměstského náměstí. Ta byla převezena do Ameriky a byla symbolem nadějí na návrat do vlasti. Nyní je umístěna nad Prahou u Strahovského kláštera.
Již před rokem 1989 se formovala skupina lidí, která znovu začala připravovat obnovu sloupu. Roku 1990 byla založena Společnost pro obnovu mariánského sloupu v Praze. Ihned začala vyvíjet konkrétní práci pro obnovu – jednání s úřady o povolení. To vydáno nebylo. Přesto ale byla vyhlášena celonárodní sbírka na obnovu. Příspěvky přicházely nejen od nás, ale také ze Slovenska a od krajanů ze zahraničí. Započalo soustřeďování všech dostupných fotografických, kresebných, obrazových i písemných dokumentací, kterých se podařilo sebrat velké množství. Pátrali jsme také po archivu našich předchůdců, který čítal asi 1500 položek. Archiv jsme nenašli, byl asi zničen. Doba se velmi změnila v chápání památek. I rozbitá památka je velmi ceněna a existují různé způsoby, jak ji zachránit a presentovat v plné vážnosti a úctě. Kopie již není chápána jako pouhá napodobenina, ale rovnocenná náhrada historického originálu, který již nemůže být dále ponechán pro špatný stav v exteriéru. Například i mnoho soch na Karlově Mostě jsou dnes již kopie a originály jsou bezpečně uchovány v lapidáriu. U obnovy mariánského sloupu se však nejedná o restaurování staré památky nebo o její přepis kopií do nového pevného materiálu. Zde jde o obnovu již neexistující památky, z valné většiny zničené. Tento způsob obnovy památek je známý jinde v Evropě, v zemích, které byly velmi zničené válkou. U nás, kde válečné škody nebyly tak značné jako třeba v Polsku nebo v Německu, nebylo nutno tento způsob obnovy tolik uplatňovat. Nejznámějším příkladem už neexistující a dávno zaniklé památky u nás je obnovená Betlémská kaple. To je opravdová novostavba z první poloviny padesátých let 20. století, postavená podle tehdy dostupných dokumentací komunistickým režimem spíše jako symbol „revolučního hnutí“ u nás. My zase chceme obnovit mariánský sloup jako doklad historické úcty našeho národa k Panně Marii, k níž se utíkal vždy v nejtěžších dobách. Úcta k ní v Čechách, jmenovitě v Praze, začala už r. 883, kdy nechal kníže Bořivoj postavit po návratu z Velké Moravy, kde byl se svou ženou Ludmilou pokřtěn, v předpolí Pražského hradu první kostel v Praze, zasvěcený Panně Marii.
Pro obnovu neexistující památky jsou určeny přísné mezinárodní podmínky. V případě mariánského sloupu jsou beze zbytku splněny. Proto bylo možné začít s prací, která spočívala v obnově architektury, sochy Panny Marie a soch andělů. Pražský sloup byl postaven jako čtvrtý v Evropě roku 1650. Je to první monumentální umělecké dílo u nás tehdy nového nastupujícího barokního slohu. Protože naše země byla po třicetileté válce zcela zničená, nebyly peníze na nákup drahého mramoru z ciziny. Proto byl pro realizaci použit náš typický kámen – pískovec z blízkého okolí Prahy. Ten je u nás dostupný téměř všude a lze jej pro formu a tvarosloví barokního umění výborně použít, což otevřelo cestu k neobyčejnému rozvoji barokního sochařství u nás. Mariánský sloup stál na náměstí na ideálním kompozičním místě, kde se stal přirozeným centrálním bodem, okolo něhož se odvíjela skladba celého náměstí. I Husův pomník byl komponován k této monumentální vertikále jako horizontální protiváha. Na náměstí spolu stály tři roky. Ten nyní nemá na náměstí žádnou kompoziční oporu.
Důvody, které vedly ke stržení sloupu, jsou odpůrci obnovy stále opakovány, přestože nejsou pravdivé. Naše snaha nebyla na počátku kladně přijímána ani v odborných památkářských kruzích. Žádný odborník – až na výjimky - se k nám veřejně nepřipojil. Všichni tvrdili, že obnova je nemožná. Byli jsme shovívavě nazýváni „skupinkou nadšenců“, které není třeba brát vážně. Teprve dobré výsledky vykonaných prací odborníky přesvědčily, že obnovu lze provést dobře a oni naši práci nakonec kladně přijali. Je nutno si uvědomit, že při této práci nelze nic vymýšlet, obcházet nebo dělat lajdácky. Vše musí být přesně doloženo a tvořeno na nejvyšší možné úrovni a kvalitě. Prvním úkolem byly přesné plány architektury sloupu. Z té byly zachovány jen některé části. Z nich lze zjistit rozměry, materiál, způsob sekání atd. Specialistům na stavební fakultě bylo dodáno padesát fotografií sloupu ze všech stran. Podle rozměrů zachovaných částí pak byly vypočítány rozměry částí nedochovaných. Následně byly výpočty ověřovány na všech fotografiích a ze získaných poznatků vypočítán průměr. Detaily, jako profilace hran schodů, byly zkoumány a měřeny na obdobných památkách z té doby. Tehdy se také zjistilo, že dolní část architektury byla dutá. Mezi nárožními pilíři – sokly soch andělů - byly kované mříže a za nimi dutý prostor. V něm pak byl umístěn gotický deskový obraz Panny Marie Rynecké. Jeho kopie je už také hotová a připravená k osazení do dutiny sloupu. Zjistili jsme, že podobně řešeny jsou dva další sloupy, proto jsme jejich kompozici prostudovali. Mříže, které střední část sloupu uzavírají, byly nalezeny v depozitáři Národního muzea.
Ze soch byla nejdříve obnovena socha Panny Marie. Socha se zřítila z velké výšky a rozbila se na mnoho velkých i malých kusů. Uražená hlava byla nalezena až v roce 1957. Všechny zachovalé části architektury, sochy Panny Marie a čtyř andělů jsou vystaveny v Lapidariu Národního muzea v Praze na Výstavišti. U sochy Panny Marie chybí levá část těla se sepjatýma rukama. Tato část se ztratila až v druhé polovině třicátých let 20. stol., snad po výstavě v Olomouci. Hlava není osazena na torzu těla, ale umístěna samostatně na soklu. Je to záměrný instalační nesmysl, aby torzo vypadalo hodně neutěšeně a neslibovalo možnost obnovy. Když se hlava nasadí na torzo, což snadno jde, socha okamžitě velmi oživne a nepůsobí nijak beznadějně. Nejdříve jsme museli získat povolení k odformování sochy, abychom mohli z formy zhotovit sádrový odlitek. Na tom pak domodelovat chybějící části. Jen na toto povolení jsme čekali pět let. Celá cesta práce na obnově je plná překážek, protivenství a nepochopení. Po získání povolení jsme zhotovili sádro-lukoprenovou rozkládací formu: první vrstva je pružný lukopren, který obtiskne povrch sochy. Sádrové díly pak tvoří vlastní formu. Z ní jsme udělali dva sádrové odlitky. Jeden zůstal jako dokumentační doklad výchozího stavu, na druhém byla udělána rekonstrukce toho, co chybělo. Ta největší chybějící část, tj. levá část trupu, byla vystavena v r. 1924 – 25. V katalogu výstavy je její dokonalá fotografie, podle níž bylo možno kus dobře domodelovat. Autor původní sochy J.J.Bendl udělal podle modelu staroměstské sochy ještě velmi podobnou sochu do Loun, kde dosud stojí uprostřed náměstí na sloupu. I ta byla dokumentována, byly odlity její ruce. Třetí socha od stejného autora je na průčelí kostela Nejsv. Salvátora v Praze. Je už více „barokní“, ale i zde bylo možno získat poučení. Další socha – z kostela na Lhotce - je už moderní, modelovaná podle ještě celého originálu, než se ztratila ona část trupu. I zde bylo možné dobře studovat ty části dnes ztracené. Dále to byly fotografie originálu sochy Panny Marie, které byly vytaženy ze snímků sloupu z různých stran a mnohokrát zvětšeny. Z popisu práce je patrné, že pro přesnou tvarovou rekonstrukci je k poučení využit veškerý dostupný materiál. Podle domodelované sochy na sádrovém odlitku byla vysekána její kamenná kopie. Přesná kopie se tvoří přenášením prostorových bodů tzv. tečkovacím strojkem z modelu, na němž se strojkem měří, na kámen. Je to dlouhá a náročná práce, ale výsledek dokončené sochy v kameni stojí za veškerou práci a námahu. Kamenná socha Panny Marie je hotová a stojí u chrámu Matky Boží před Týnem u Staroměstského náměstí. Zde očekává své vyzdvižení na obnovený sloup přímo na náměstí. Je v plánu, že sochy čtyř andělů, které stály na soklech u paty sloupu, budou na obnovený sloup dodávány postupně. U soch andělů je zvláštní, že jejich křídla nejsou kamenná jako celé sochy, ale jsou tepaná z mědi a osazená na čepech. Křídel se zachovalo pět z osmi, takže bude možné vyrobit jejich dobré kopie. Mříže do dolní části budou kopírovány podle zachovalých originálů. Z glorioly dvanácti hvězd se zachovaly čtyři. Podle jedné byla udělána rekonstrukce hvězd a celé glorioly, již nyní je osazená na hlavě Panny Marie. Aby byl opravdový doklad, že zde jde o rekonstrukci skutečného historického díla, které na náměstí opravdu stálo, chtěli bychom získat souhlas Národního muzea a osadit jednu původní kuželku do rekonstruované balustrády, aby dokazovala, že sloup tu stál oněch 268 let a 34 dní a že byl po stoleté (nebo i delší) přestávce opět obnoven. Na barokních památkách z pískovce byly původně barevné nátěry, které imitovaly ušlechtilejší materiál – mramor. I mariánský sloup tak byl původně pojednán. Pokud původní barevnost najdeme a doložíme, budeme uvažovat a jednat o alespoň náznakové barevnosti na novém sloupu.
Od stržení sloupu byly navrženy tři stupně odčinění urážky a zneuctění Matky Boží: okolo Prahy postavit kostely jako gloriolu hvězd – kostely stojí. Na vyvýšeném místě nad Prahou postavit sochu Panny Marie. Na Strahově před klášterem stojí socha Panny Marie přivezená z Ameriky, dar našich krajanů. Poslední, třetí stupeň, je postavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.
Mnoho lidí o obnovu sloupu usiluje jako o nápravu zneuctění Matky Boží, jako o projev naší lásky a úcty k ní. Náš národ se k ní v těžkých dobách vždy utíkal. Záleží jen na nás, na naší víře, zda budou naše modlitby a prosby vyslyšeny. Potvrzuje se zde, že na všechno, co se týká úcty k Matce Boží, zlo opravdu tvrdě útočí a brání se. Zůstaňme věrní úctě k Panně Marii, věřme v její pomoc a ochranu a modleme se, aby dobro zvítězilo nad zlem. Na vás mladých lidech vše závisí nejvíce. Vy jste budoucnost a naděje národa. Prosíme, připojte se k naší snaze.
Jan Bradna
akad. sochař a restaurátor
Foto: Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1917 společně s pomníkem Mistra Jana Husa (archiv Jana Bradny)
