Ke 36. číslu časopisu Milujte se! jsme v lednu 2016 připojili i
přílohu o pomoci iráckým křesťanům. V únoru 2016 o tomto projektu informovala i TV Prima. Přinášíme komentář k reportáži TV Prima od Daniela Drápala, jednoho z organizátorů přesídlení 153 křesťanů Iráčanů do ČR.
Pro internetový deník Neviditelný pes Dan Drápal 15. 2. 2016 v reakci na vysíláni TV Priama napsal (plné znění najdete zde:
Dobročinnost v prima časech - doporučujeme přečíst si v plném znění):
"Co nesu poměrně těžce, jsou výtky, že „naši“ Iráčané vyjadřují málo vděčnosti. To prostě není pravda. Obě skupiny ji vyjádřily už na letišti, hned po svém příletu. Vyjadřovali ji i reportérovi Primy – z takových vyjádření sestávala většina jejich reakcí na kameru. To, že Prima nic z toho neodvysílala a namísto toho podle nás cíleně kladla otázky, které naváděly k negativním odpovědím, je druhá věc.
Ale dejme tomu, že by Iráčané skutečně nebyli vděční. Dejme tomu, že by onen postarší pán, který je teď zcela zlomený a asi se snaží pochopit, co se vlastně stalo, skutečně řekl vše tak, jak to odvysílala Prima (což není pravda). Musíme si položit otázku: Jaké bylo kritérium výběru? Vybírali jsme lidi, kteří by na Blízkém východě byli ohroženi na životě. A upozorňuji předem, že při snaze pomoci těm nejohroženějším jsme nenarazili na žádné anděly. Přivezli jsme – a přivezeme – „normální“ lidi.
Představte si, že by někam od nás uprchlo 153 katolíků (nebo evangelíků, nebo pravoslavných, to je pro tuto chvíli jedno). Jaké lidi byste mezi nimi našli? Myslím, že by mezi nimi bylo asi 24 lidí líných. 13 by jich bylo ukecaných. Možná deset by jich bylo vzteklých a vznětlivých. Někteří by jistě byli laskaví, jiní ne.
A představte si, že jeden z nich by byl kdysi úspěšný ředitel školy a zároveň podnikatel, který o všechno přišel. A psychicky se s tím dosud nevyrovnal. Při různých příležitostech, vhodných či nevhodných, si neodpustí poznámku, z níž vyplývá, že byl kdysi považován za významného a úspěšného muže. Možná se za něj vnitřně dosud považuje. Ano, pro nás by bylo mnohem pohodlnější, kdyby na to nikdy nikoho neupozornil. A bylo by to vlastně lepší i pro něj. Pouštěním „pusy na špacír“ si pochopitelně moc nepomůže, v očích mnohých si jen uškodí. Máme takového člověka nechat na místě, kde mu hrozí smrt?
Vím, že některé lidi těmito poznámkami nepřesvědčím. Bylo by to krásné, kdybychom mohli pomáhat výhradně andělům, lidem s charakterem Mirka Dušína nebo Matky Terezy. V životě to tak ale většinou nechodí. Bohužel.
Co člověku pomůže vydržet všechny útoky, je, když si ujasní svou motivaci. Mou motivací není snaha pomáhat sympatickým lidem, ale snaha pomáhat ohroženým lidem, o nichž nepochybuji, že je Kristus miluje. Fakt z toho nic nemám (na rozdíl od reportéra Primy) a fakt už mě to stálo dost. Ale přes všechno protivenství a osočování zatínám zuby a jedu dál."
