Součástí Milujte se! 14/2010 jsou i dva články, které jsou výběrem z delšího textu - odpovědi ve které kardinál Christoph Schönborn reaguje na otázku kněze na vztah Církve k rozvedeným a znovu sezdaným. Přinášíme kompletní znění otázky a odpovědi z níž byly texty pro Milujte se! vybrány, tak jak byly uveřejněny v knize Christoph Schönborn: Radost být knězem. Ve stopách sv. Jana Maria Vianneye. Česká biskupská konference, 2010.
OTEC MARION SE PTÁ NA ROZVEDENÉ, KTEŘÍ SE ZNOVU OŽENÍ ČI VDAJÍ:
,,Jsem farářem ve Vysokých Vogézách, ale třicet tři let jsem působil v Paříži jako kaplan pedagogických center pojmenovaných Madeleine Daniélou' podle jejich zakladatelky, matky kardinála Daniélou. Současně jsem celou dobu pracoval pro rádio Notre-Dame, konkrétně pro vysílání s názvem Écoute dans la nuit` (Poslouchej v noci). Jednou z největších milostí, které jsem v životě obdržel, byla možnost v roce 1980 moderovat večerní bdění na stadionu Parc des Princes, kde se padesát tisíc mladých lidí setkalo s Janem Pavlem II. Má otázka úzce souvisí s milosrdenstvím. Ve svých farnostech se totiž máme zajímat o ty nejchudší, pokoncilní církev žádá, abychom byli pozorní k potřebám nejubožejších. A nejubožejší nejsou jen ti, kteří nemají dost prostředků, kteří jsou odmítaní, ale pro mne - protože se s nimi neustále setkávám - jsou to také ti, jejichž láska ztroskotala, jejichž partnerský a rodinný život je v krizi. Působí mi to velkou bolest, protože tito lidé se účastní života farnosti, ve skupině katechetů mám tři lidi, kteří se rozvedli a znovu uzavřeli sňatek - vyučují náboženství, chodí na mši i k přijímání, protože jsme se tak domluvili. Potřebují svaté přijímání také kvůli příkladu, který dávají dětem. Rád bych obdržel vysvětlení týkající se tohoto vážného problému, vaši pomoc při udílení milosrdenství těm, kteří mají často zlomené srdce, kteří chtěli znovu začít s novým životem často ještě láskyplnějším, než byl ten předchozí."
OTEC KARDINÁL CHRISTOPH SCHÖNBORN ODPOVÍDÁ:
Jsem rád, že s vámi mohu mluvit o tomto problému, i když jsem z něj stejně bezradný jako vy. V Rakousku se o tom ví, a proto s vámi mohu mluvit zcela otevřeně - sám pocházím z rozpadlé rodiny, moji rodiče se rozvedli, když mi bylo třináct let. Poznali se během války, vlastně to trvalo přesně tři dny, můj otec byl na frontě a přirozeně si přál mít někoho, kdo by na něj čekal, až se vrátí ze Stalingradu. Po válce se velmi rychle ukázalo, že manželství nestálo na pevných základech, rodiče to pak ještě spolu zkoušeli až do roku 1958. Mohu tedy mluvit o této situaci, kterou znám na vlastní kůži, ale která nás také obklopuje všude, kam jdeme, alespoň pokud jde o evropské země a Severní Ameriku. Latinská Amerika se potýká s podobnou situací, protože zde žije mnoho mužů, kteří mají tři i čtyři rodiny, s nimiž žijí ve velmi neuspořádaných vztazích. S problémy týkajícími se základů lidského života, o nichž mluví už první stránky bible, spojení muže a ženy za účelem založení rodiny a předávání života, se setkáváme prakticky všude.
Vybízím vás nejprve k milosrdnému pohledu. Všichni znáte ony nesnadné životní příběhy, tyto patchwork ,families (patchwork - látka sešívaná z malých kousků), tyto rozervané a znovu nějak poskládané, sešívané rodiny. Nedávno jsem dlouze mluvil s mužem, který je v současné době počtvrté ženatý a má děti ze tří předchozích manželství. Čtvrté manželství je konečně podařené, jsou spolu už sedmnáct let a muž se před několika lety obrátil. Je šťastný, že ve svém životě objevil víru, ale pořád s sebou vleče selhání ze tří nepodařených manželství. Jak naložit s takovým člověkem, který konečně objevil Ježíše, objevil víru a zařadil se do života farnosti? On se totiž ptá: „Ted' když jsem věřící, mohu se plně účastnit života církve a pňjímat svátosti?"
Myslím, že nejdříve ze všeho si musíme uvědomit, že my, kteří pocházíme z věřících rodin, které drží pohromadě, tvoříme v naší společnosti menšinu, nejsme normálním případem. Ve Vídni je normální rozvod, opětovný sňatek, sešívané rodiny nebo vlastně spíše soužití bez jakéhokoli svazku. Ve Francii existuje díky PACS takzvané manželství „nezávazné" (light) a nejedná se ani tolik o homosexuální páry, které ve Francii využívají tohoto svazku, ale spíše o páry, které si volí lehčí, méně závaznou formu manželství, protože mají strach z důležitosti manželství, z povinností i z neúspěchu.
Poznámka: PACS (Pacte civil de solidarité), česky Občanský pakt solidarity. Jedná se oformu registrovaného partnerství ve Francii, umožňující společné vlastnictví, společné zdanění a daňově zvýhodněné dědické řízení.
V rámci těchto rodinných „patchworků", v těchto znovu poskládaných rodinách se také děje mnoho dobrého. První podmínkou pro nás, kněze, je nedívat se pohledem, který soudí, ale pohledem plným soucitu na tyto manžele nebo partnery, kteří žijí ve třetím, čtvrtém, pátém svazku, mají děti všude možně, mají za sebou interrupce... Nezapomínejme, že v těchto znovu poskládaných rodinách lidé prožívají mnoho velkorysosti, není rezervovaná jen pro naše dobré a stabilní rodiny. V těchto zjevně neuspořádaných životních situacích musíme vidět nalomenou třtinu a doutnající knot (Mt 12, 20). Pokud nezměníme svůj pohled na tyto situace, stane se z nás sekta! Jsme menšina a stabilní manželství (především ve velkých aglomeracích, ale často už i na venkově), která žijí křest'anským životem a chápou svátost manželství, jsou ve výrazné menšině. Ve Vídni skončí více než šedesát procent manželství rozvodem a uzavřením dalších manželství, ale už se nepočítá množství lidí, kteří spolu žijí bez toho. že by byli oddáni. Počet církevních sňatků dramaticky poklesl.
Jak k téhle situaci přistupovat? Pro kněze v naší diecézi jsem vypracoval program v pěti bodech, s názvem: „Jak duchovně, křesťansky a lidsky doprovázet rozvedené a znovu sezdané páry." Je to takový hrubý náčrt, základní kroky při putování, jehož prostřednictvím lze dospět ke skutečnému obrácení a obnovení života víry.
1) Ježíšův pohled na ubohé a maličké. Kdo jsou ti ubozí v případech oné rodinné skládanky? To nejsou ti, kteří znovu uzavřeli manželství, ti našli nového partnera, lidově řečeno - mimo církevní přikázání, jsou již v situaci, „kdy se znova chytají". Prvními oběťmi rozvodů jsou děti. Těm, kteří hlasitě vykřikují: „Ach, církev je tvrdá k rozvedeným žijícím v nových manželstvích" říkám: „Ne!" Církev soucítí s dětmi. Kde je nějaká lobby, nějaká strana, která by vyvíjela tlak ve prospěch dětí z rozvedených rodin? Kde je hlas veřejnosti, který by řekl: „První obětí jsou vaše děti?" Mají maminku a tatínka a z ničeho nic mají „tetu" a„strejdu", tátovu přítelkyni a mámina přítele. A kolikrát při rozvodu nechá pár dopadnout tíhu svého manželského konfliktu na své vlastní děti? Shledávám, že se jedná o závažný hřích, který je třeba připomínat: „Nevkládejte tíhu vlastních konfliktů na své děti. Vaše děti se nesmí stát obětí vašich hádek. Jestliže se jí stanou, pácháte zločin na duších těchto maličkých." Když tato slova pronesu ve farním shromáždění, vždy zavládne hrobové ticho. Kam se podělo slitování s dětmi? Má první otázka na rozvedené, kteří uzavřeli nový sňatek, tedy zní: „Jak jsou na tom vaše děti? Trpěly vašimi konflikty? Jakou újmu jste jim způsobili? Činili jste pokání, poprosili jste Boha a své děti o odpouštění za to, co jste způsobili?" Většina dětí vědomě nebo podvědomě sní o tom, že se rodina zase spojí - vím, o čem mluvím -, i když už pochopily, že se to nestane.
2) Co je s těmi, kteří zůstávají jaksi „na ocet", kteří nenacházejí dalšího partnera? Rozvod způsobuje samotu. Když se člověk rozvede, neznamená to automaticky, že si najde nového partnera, pro muže je to možná snazší, ale ženy, ty zůstávají s dětmi. Kolik žen, ale i mužů zůstalo v naší společnosti samo jako kůl v plotě, protože jejich partner je opustil? Jistě už jste někdy mluvili s žebráky, s ženami a muži, kteří žijí na ulici, především jde o muže. Zeptejte se jich, jak se dostali až na ulici, ten životní příběh má vždy stejnou kostru: rozvod, museli opustit svůj domov, nemají kde žít, musí platit alimenty na děti, to se jim nedaří, jsou vykolejení, protože najednou žijí bez rodiny, začnou pít, pokud už nepili předtím, a to je začátek pádu, který končí životem na ulici. Kolik žen zůstane samo, protože jejich partner, jejich manžel je opustí kvůli nějaké mladší? Naše společnost je plná samoty těch, které někdo nechal na holičkách, obětí rozvodu. A kdo se o to zajímá? Evangelium je vždy na straně těch nejslabších, nepatrných, měli bychom vytvořit lobby, být ochránci těchto ubohých osamělých, kteří už nenaleznou partnera. Církev že nemá slitování s rozvedenými, kteří znovu uzavřou manželství? Velmi často je rozvod tragedií i z ekonomického hlediska. Existují studie o dramatických ekonomických následcích rozvodu. Kolik malých soukromých podniků zkrachovalo zároveň s rozpadem rodiny, která stála v čele... Ne! Církev má slitování s dětmi a partnery, kteří jsou oběťmi. Bylo vyvinuto aspoň nějaké úsilí o usmíření s partnerem, který zůstal sám, „na ocet"? Jaký smysl má přistupovat ke svátostem, když všechno to utrpení zůstalo bez usmíření, bez pouhé snahy o usmíření?
3) V rozvodových příbězích vždy existuje provinění. Snažili se partneři, aby dospěli ke vzájemnému odpuštění nebo alespoň k rozhovoru o odpuštění nebo alespoň o ukončení rozbrojů? Jak vystavět nový vztah, nové sjednocení, na nenávisti, která zbyla z prvního manželství, na nenávisti často zarputilé? My, kteří rozvedené žijící v novém sňatku doprovázíme, s nimi musíme usilovat o nápravu: „Udělali jste po rozvodu aspoň jeden krok ke smířením s partnerem, vaším manželem, vaší manželkou?"
4) V našich společenstvích máme rodiny, manželské páry, které se statečně drží pohromadě, navzdory vichrům a bouřím, protože si slíbily věrnost, protože věří ve svátost manželství. Jaký signál k nim vysíláme my, kněží, pastýři, když neustále mluvíme o„ubohých rozvedených žijících v novém manželství"? Je pravda, že s nimi musíme mít soucit, ale pozor, nezapomeňme na povzbuzení, uznání a vděčnost pro ty, jejichž manželství trvá, protože je založeno na víře. Slyšel jsem krásné svědectví jednoho jáhna, který byl biskupem pověřen, aby se ve své diecézi staral o rozvedené žijící v novém manželství a o páry, které procházejí velkou krizí a mají k rozvodu blízko. Tento jáhen vydává svědectví o tom, že Pán skrze cestu doprovázení může manželské páry zachránit. Kdybychom v našich společenstvích věnovali více pozornosti lidem, kteří hrdinsky vytrvávají v manželské věrnosti a dávají nám tak příklad Boží věrnosti, povzbudilo by to mladé manžele, aby se neopouštěli hned, jak se objeví první problémy, a starší manžele, aby vytrvali. Kolikrát se totiž setkáme s rozvody po pětadvaceti, nebo dokonce čtyřiceti letech manželství! Nedávno se mi v diecézi rozvedl stálý jáhen, a to téměř přesně v den, kdy měl oslavit pětadvacet let svého manželství! Jakým způsobem oceňujeme ty, kteří zůstávají věrní manželským slibům? A co říkáme těm rozvedeným a znovu vdaným či oženěným, když si stěžují na to, jak je k nim církev tvrdá? Nemohli bychom je doprovázet slovy: „Podívejte se na ten a ten pár, který žije v našem společenství, v naší farnosti, který vytrvává navzdory všem těžkostem. Vy jste to nevydrželi, bylo to selhání, ale aspoň neobviňujte církev, že k vám není milosrdná, nejdříve obviňte sami sebe a proste Ježíše o milosrdenství pro vás i pro všechny, kteří vaším rozvodem a novým sňatkem trpí."
5) Vždy říkám těm, kteří se rozvedli a znovu uzavřeli sňatek: „I kdyby se podařilo dosáhnout anulace vašeho manželství, i kdyby vám farář - sice s váháním, ale přece - povolil přistupovat ke svátostem, protože vaše druhé manželství je novou skutečností, protože si hluboce přejete být svátostně spojeni s Kristem, jak byste se cítili před Bohem v hloubi srdce, ve vašem svědomí? Boha neošálíme, před Ním se nedá přetvařovat." Vím, že je těžké si s takovou situací poradit. Je ale třeba, abychom se vyhnuli dvěma následujícím extrémním postojům. V sousední diecézi vyvěsil jeden kněz na svůj kostel transparent: „U mě může jít k svatému přijímání každý." Toto není příklad správné pastorace ani přístupu dobrého pastýře. Je to jen falešné milosrdenství, protože ke všemu je třeba dospět, všichni potřebujeme obrácení. Druhým extrémem je prohlásit, že pro ty, kteří po rozvodu žijí v dalším svazku, neexistuje žádné řešení, v žádném případě, nikdy, taková jsou pravidla a ta je třeba dodržovat, tak to prostě je, nedá se nic dělat. Tímto způsobem to také nejde. Každý případ musíme z pozice pastýře hodnotit pozorně a individuálně. Vím, že je to obtížné, a mnoho kněží mi říká: „Otče biskupe, stanovte nám jasná pravidla!" Já jim odpovídám, že přesná pravidla není možné stanovit, ale vlastně ano, máme pravidla, která ustanovil Ježíš, evangelium, a to mluví zcela jasně. Kdysi jsem byl na návštěvě v jedné farnosti a nějaký pán se na mě velice agresivně obořil: „Proč je církev tak nelítostná? Rozvedeným, kteří žijí v novém sňatku, neprojevuje žádné milosrdenství." „Milý příteli," povídám mu, „církev by tak ráda našla řešení tohoto problému. Ale nějaký Ježíš Nazaretský se k tomu jednou vyjádřil, a s tím už nic nenaděláme!" Jednoduše jsem mu tedy citoval Ježíšova slova: „Každý muž, jenž zapudí svou ženu a vezme si jinou, cizoloží" (Lk 16, 18; Mk 10, 11; Mt 19, 9). Muž zbledl a mlčel, protože to slovo přímo zasáhlo jeho srdce: „Ty jsi ten muž, Ježíš to říká tobě, porušil jsi slib věrnosti, který jsi dal." Až když se dostanete do podobné situace, přichází správný okamžik pro milosrdenství, nemůže se totiž projevit bez pravdy. Ve lži se milosrdenství neprojeví. Pokud člověk stále obviňuje ostatní, Ježíšovo milosrdenství na něj nemá vliv.
Je tedy třeba nejdříve rozpoznat, zda je dotyčná osoba na cestě duchovního růstu. Znám rozvedené žijící v novém manželství - psal jsem o nich ve své knize o Eucharistii - kteří přijímají to, že nemohou přistupovat ke svatému přijímání ani se zpovídat, protože jsou věrni Ježíšovu učení. Uvedl jsem tento krásný příklad rodiny, která žije v mé diecézi na venkově, mají osm dětí, a nežijí v prvním manželství. Rodiče ke svátostem nikdy nepřistupují, ale děti, když jdou k přijímání, říkají: „Mami, dnes jdu za tebe já." Když jsem se ptal: „Nestýská se vám po svatém přijímání?" maminka mi odpověděla: „Samozřejmě, moc se mi stýská, ale když mi lidé z farnosti říkají, že v dnešní době už je církev liberálnější a že bych třeba k svatému příjímání mohla chodit, odpovídám jim: „Starejte se radši o ty, kteří k přijímání chodit mohou, ale nechodí, a mě nechte na pokoji."
To jsou příklady hrdinství a myslím, že je důležité je povzbuzovat na jejich cestě, která je pro církev požehnáním. Ale jsou i tací, kteří nedosáhnou tak hlubokého pochopení. Často velmi trpí tím, že jsou vyloučeni z přijímání svátostí. A proto se ozývají naléhavé prosby, neodbytná volání: Neexistuje nějaký způsob usmíření pro ty, jejichž manželství ztroskotalo? Nabízí se nám „řešení" pravoslavných církví, které tolerují až tři svazky - rozvod a uzavření nového manželství (i když nová manželství nejsou považována za plně svátostná). Katolická církev s tímto postupem nikdy nesouhlasila, protože věrně chrání jedinečnost a nerozlučitelnost manželství, má totiž tak velkou hodnotou pro svět, pro rodinu, pro děti a pro pár, že je nutné vytrvat v tomto pevném postoji a ve věrnosti Ježíšovým slovům: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj."
Nemohu vám dát řešení nebo nějaký recept pro všechny tyto početné případy rozvodů a nových sňatků, ale doporučuji vám těch pět bodů jako cestu k obrácení a usmíření. A toto povolání k obrácení je společné pro nás všechny.
Tváří v tvář těm, jejichž manželství ztroskotalo, musí nás zasáhnout Ježíšovo slovo: „Kdo je mezi vámi bez viny, první hoď kamenem." (J 8,7)
Zdroj:
Christoph Schönborn: Radost být knězem. Ve stopách sv. Jana Maria Vianneye. Česká biskupská konference,
2010.
