Do redakce nám přišel delší e-mail - text jedné čtenářky jako reakce na slova kardinála Schönborna. K němu připsala:

Vážená redakce, nedalo mi to a napsala jsem reakci na článek o rozvodech z minulého čísla. Chápu, že to není k publikování - z hlediska délky i obsahu, přestože si myslím, že i tenhle pohled na věc by se měl občas někde objevit (viz poslední odstavec mé reakce). Ale byla bych ráda, kdyby se někdo odpovědný vyjádřil přinejmenším k odstavci č. 4 (číslovanému), který považuji za velmi podstatný z věroučného (a následně i pastoračního) hlediska. Mnoho Božího požehnání a úspěchů ve Vaší záslužné práci přeje
Vaše čtenářka

Bod 4 z tohoto mailu zní:

4. Nejméně pochopitelný je ale bod 4 v kontrastu s bodem 5 – „Ti, kteří se snaží vytrvat“ (nikoliv v manželství, ale po rozvodu v církvi), protože „Boha neošálíme“. „Starejte se radši o ty, kdo k přijímání chodit mohou, a nechodí, a mě nechte na pokoji!“ Tohle je nám stavěno před oči jako příkladný postoj. A sice v kontrastu k těm, kdo se snaží „Boha ošálit“ anulací manželství! Vždycky jsem si myslela, že i církevní soud je součástí církve, a ne nějaké ďábelské byro k šálení Boha! Pokud se někdo snaží poctivě využít prostředky, které církev ve své moudrosti nabízí k tomu, aby svým slabým, padlým, hříšným ovcím přeci jen dala možnost spásy, tak šálí Boha? Zatímco ti, kdo „poctivě“ setrvávají v hříchu, jsou hrdinové? Sice se jim „stýská“ po svátostech, ale statečně to vydrží. Nad tím opravdu kroutím hlavou. Je snad účast na svátostech jen věcí sentimentu?