O chvíli později stojím ve frontě na oběd. K mladé ženě za mnou se hrne mladík s velkým křížem na krku a radostně se vítají. Mladík se hned svěřuje co cítil, jak jej brněly nohy a nakonec celé tělo až ke krku a točila se mu hlava. Nějaký známý mu prý vysvětlil, že to do něj vstupoval Duch sv. A i když musel jít ven, tak Duch je i venku. Kamarádka mu znalecky vysvětlovala, že to brnění a dobrý pocit je tím, že do něj vstoupil Duch sv. Kdyby se ale cítil špatně, tak to by byl Duch zlý. Nadšený mladík se dále svěřoval, že do něj Duch vstupuje často, že pak mluví tak dobře, až si lidé myslí, že je kněz.

Odpolední přednáška P. Manjackala se odehrávala na volném prostranství, na louce před velkým zastřešeným a vyzdobeným podiem. Po 14 dnech deště a chladna je už druhý den krásně a slunečno, v údolí Sázavy spíše vedro. Na dobré náladě to ale neubralo. Páter zase začal takovým obvyklým povídáním, ale rychle přešel k zajímavějšímu tématu. Zmínil se, že mu někteří „vyčetli“, že nezmínil jejich jména, která mu posílali na papírcích, aby se za ně modlil. Že prý všechna jména nepřečte, ale rozhodně na dotyčné myslí, modlí se za ně a ti jsou uzdraveni. A hned začal vypočítávat nemoci, které přítomné sužují. Údivem jsem až otvíral oči, tolik nemocí, a tak závažných: Rakovina prsu, prostaty, plic, zažívacího traktu, ledvinové kameny, cukrovka, Parkinsonova nemoc, záněty, migrény, bolesti zad, už ani nevím co všechno, jen polámané oudy chyběly. Úplně jsem se divil, že polovina přítomných není na vozíčcích. Pak začal jmenovat jednotlivé lidi, kteří byli právě uzdraveni. Když „uzdravil“ i ty rakovináře a cukrovkáře a jmenoval další a další lidi, vyskočil jsem a honem přítomné spočítal. Od oka, nějakých 200, no, budiž, 250 lidí (pořadatelé říkali, že se vydává na 450 obědů). A páter jmenoval a jmenoval. Tu mě napadlo, že si asi neuvědomil, že není v Indii a že před ním nejsou tisíce posluchačů. Za chvilku mně dal tak trochu za pravdu když si pochválil, že je přítomno 1000 lidí.

Na závěr „uzdravování“ jásavě vyzval přítomné, aby pozvedli ruku ti, kteří pocítli uzdravení. Váhavě se zvedl „lesík“ rukou. P. Manjackal radostně vyzval „uzdravené“ aby se přišli svěřit. Těšil jsem se na ty rakoviny nebo alespoň Parkinsony, ale dvě paní se svěřily, že byly nemilovanými dětmi a nyní pocítily, že je Ježíš miluje, další se svěřovala, že chtěla vstoupit ke karmelitkám, ale byla psychicky labilní a ještě k tomu sexuálně nevyrovnaná, a jako adoptované dítě telefonovala přes sprchovou růžici nejen svým svým neznámým rodičům, ale i Bohu aby jí pomohl; nakonec své problémy s představenou vyřešila a z kláštera odešla. Halelujá!
Vystoupila jen jedna paní která trpěla rakovinou, ale už před léty léčená, nyní již rok nebere chemoterapeutika, ale Ježíš ji vyléčil, třebaže má stále potíže s plícemi a zažíváním.

P. Manjackal nebyl zjevně moc nadšený, uzdravených se přihlásilo nějak málo, ale nakonec začal cosi prospěvovat, asi indicky, a do radostného Halelujá přítomných se zase polohlasně začal modlit v „jazyku“ - šambalalala, hambalalal...... a já, skeptik, jen zalitoval, že jsem také nedal papírek se svým jménem a s artritidou, mohl jsem (snad?) mít s bolavými klouby pokoj.

Během přednášky a jásání jsem si říkal, že taková Apoštolská církev přece jenom má ty bohoslužby atraktivnější. Na „povlávání“ rukama nad hlavami jsem si už navykl i v mnohých katolických sborech, ale při shromáždění Apoštolské církve vyběhly dvě zasloužilé dámy a do rytmu písně mávaly třepetalkami. Ale náhle jsem nestačil zírat; nad hlavami účastnků jásajících na břehu Sázavy se objevilo několik barevných třepetalek v rukách nadšených lidiček, včetně jedné jeptišky. Takže přece jen!.

Podvečerní shromáždění patřilo „Čistým srdcím“. Tedy ne, že bych něco namítal proti zodpovědnému životu, a to samozřejmě i sexuálnímu. Naopak, je jistě chvályhodné, když se mladí nad svým životem zamýšlejí, stanovují si kvalitní životní cíle. Ale snad se nemá nic přehánět. K zamyšlení vedlo vystoupení jedné ženy, která přiznala, že z dřívějšího, nezodpovědného života má 17 letou dceru, ale teď se přidala k Čistým srdcím a už žije „čistě“. No!?
Roztomilá byla 16 letá dívenka, která se sdůvěřovala, že své panenství schovává jako dárek svému manželovi ke svatbě. Tak jsem si v duchu představoval, jak studuje střední a pak i možná vysokou školu, pak se snaží vybudovat nějaké postavení v zaměstnání, ekonomicky se zajistit a nakonec, v nějaký