Kdysi dávno, jako student, jsem si přečetl v kterési katolické tiskovině, že Pán Bůh je tak milosrdný, že i třebas nacističtí zločinci se mohou dostat do nebe, jestliže litovali svých hříchů. Šel jsem se na to zeptat známého děkana, a on mně to potvrdil. "Ano, mohou. Mohli udělat i dobré věci, třebas měli rádi svoji rodinu."
Dost to se mnou otřáslo. Byl jsem tehdy krátce ženatý a v hlavě mě strašily" různé hrozby hříchů proti "svaté čistotě", třeba že bych se na manželku nějak "chtivě" podíval, či "chlípně" sáhl, či měl "nečisté" myšlenky a představy a pod. Za to vše hrozily přísné Boží tresty, včetně hrozby muk pekelných (a vůbec - může se manžel manželce dívat přímo TAM? Či dokonce i šáhnout?). A zde nacističtí zločinci si klidně žijí v nebi?

O hodně let později jsem tyto "zbožně-úchylné" představy opustil. Skutečně může některý teolog uvažovat o tom, že ubitý P. Toufar se nakonec v nebi prochází se svým vrahem Máchou, pokud ten na smrtelné posteli účinně zalitoval, a "vedou spolu řeči"? To odporuje elementárnímu pocitu spravedlnosti. Na druhé straně představa "věčných" muk pekelných, kterými (prý) Dobrotivý Pán Bůh hrozí za kdejakou pitomost, je neméně úchylná.