Když jsem se před časem dočetl v časopisu Milujte se č. 13/2010 o pověstném indickém evangelizátorovi P. Jamesu Manjackalovi, a že přijede i do ČR aby se zúčastnil evangelizačních dnů ČR pro Ježíše, řekl jsem si, že mám vlastně čas a že v Posázaví je hezky a já už se dlouho neprojel Posázavským Pacifikem.
No, že bych na těch evangelizačních dnech strávil celé 4 dny, tak to ne, tolik času nemám, ale tu sobotu a neděli? A vyslechnout alespoň dvě přednášky? V Praze mohu přespat a ráno se do Kácova, vlastně přesně do Vranic, dostanu včas.
A tak se i stalo. V sobotu o půl deváté jsem se v Masarykově táboře YMCA sháněl po organizátorech, ubytoval se a od 9 hod. s napětím v jídelně čekal na pověstného misionáře.
Svým zjevem nezklamal. Sice vysoký není, ale vypadá důstojně s bohatým bílým vousem lemujícím jeho snědou tvář.
Překlad jeho angličtiny byl výborný, ale obsah přednášky nijak nevybočoval z toho, co různě slýchávám v kostelích a modlitebnách. Zajímavější byla osobní vzpomínka P. Manjackala, jak před několika lety v Chorvatsku mu do hotelu zavolala nějaká paní a s pláčem mu cosi povídala. Marně ji vyzýval, aby mluvila anglicky, že jí nerozumí, ale pochopil, že má nějaký problém, a tak se nad ní začal modlit v „jazyku“. To mě zaujalo. O „jazycích“ se v českých kostelích běžně nemluví. V jakém asi „jazyku“?
Po roce prý P. Manjackal přijel do Chorvatska opět a Záhřebu v hotelu, se k němu hlásila jakási paní, že prý ji loni pomohl. Vysvětloval jí, že k němu přichází mnoho lidí, že si je nepamatuje a paní mu vysvětlovala, že měla veliké problémy – ona rakovinu dělohy, manžel rakovinu hrtanu a syn ztratil práci – a ona mu to říkala do telefonu, plakala - a on jí říkal la, la, la. Problémy se vyřešily, ona se uzdravila, manžel se uzdravil a syn našel velice dobrou práci, a ona, celá šťastná, mu jde poděkovat, že jí pomohl. Napadla mě taková „všetečná“ otázka, zda ona paní, i její manžel, po „rozhovoru“ s P. Manjackalem odešli od lékařů a zcela se svěřili do rukou Božích. A zda jejich syn složil ruce do klína a čekal, až jej nějaká práce najde. No, nic!

Páter pokračoval v přednášce a vykládal, jak lidem žehná v Duchu sv. a jak mnozí následkem toho spadnou na zem. Ale že se nemusejí bát, za nimi někdo bude kdo je zachytí. A kdyby při tom žehnání snad zemřeli, zažertoval, on je slušně pohřbí (veselí v sále). Tak jsem si říkal, proč by vlastně ti lidé při tom žehnání měli padat, že?

Ke konci páter vyzval přítomné ke krátké modlitbě. A během ní najednou začal mumlat: „Šambala la la la, harala la la la la la, umbala la la ….. tož tohle je ten „jazyk“? Takže když během těch dvou dnů páter začal – šambalalala – věděl jsem, že se modlí v „jazyku“!

V jídelně bylo vedro, špatné větrání, vydýchaný vzduch. Na chvíli jsem se šel vyvětrat a při návratu vidím, že už se přítomní řadí k žehnání. V zástupu jsem spekuloval, jak se asi zachovám, až mě páter odhalí jako skeptika. U těchto kazatelů člověk nikdy neví. S pomocí Ducha (sv.?), jak se o nich všude možně píše, vidí lidem až do ledví. A tak až se na mě podívá?!?!

Ale stejně, říkal jsem si, ti američtí kazatelé jsou lepší. Před nimi ti věřící padají jako zralé hrušky. Udělal jsem pár kroků a údivem se mi zrychlil tep. I před P. Jamesem lidé padali naznak jako podťaté stromy. „No nazdar“, říkal jsem si, „až to šlahne i s tebou! Jaký to asi bude pocit?“ A už stojím v první řadě, chlapík vedle mě se kácí naznak a já již hledím do tmavých očí pátera. Klade mi ruce na čelo, palcem dělá kříž, cosi mumlá a rukama mě stláčí do lehu. Trochu zakolísám, ale vydržím. Jaksi podivně se na mě podívá a jde vedle. Paní padá naznak, já ji obcházím a jdu ven. Tak takhle je to tedy. Páter lidem zatlačí na čelo a ti poslušně lehnou.

Před vchodem tři ženy, asi kamarádky, oči „navrch hlavy“, si vykládají, jak na ně Duch(?) působil. Jedna se svěřuje, že cítila veliký tlak na hlavu, ale nakonec vydržela stát. O chvíli později si dvě ostatní povídají, jak ta třetí nespadla, jak vzdorovala. Poněkud zlomyslně k tomu podotýkám, že páter ji měl více přitlačit. Obracejí ke mně udivené oči: „Ale on na ni netlačil! To Duch sv. Ale ona se mu bránila, nechtěla jej přijmout!“ No, jak se tak říkává: „Svatá prostoto!“

O chvíli později stojím ve frontě na oběd. K mladé ženě za mnou se hrne mladík s velkým křížem na krku a radostně se vítají. Mladík se hned svěřuje co cítil, jak jej brněly nohy a nakonec celé tělo až ke krku a točila se mu hlava. Nějaký známý mu prý v