Díky za váš dlouhý komentář. I když s mnoha věcmi v něm nemohu souhlasit, potěšilo mě, že více než dva roky staré číslo stále vzbuzuje zájem. Tak nějak jsou čísla zamýšlena - jako poněkud nadčasový magazín, obsahující zajímavá témata ke kterým se může člověk vracet. Snad jen pár postřehů z mé stany (protože nezvládnu podrobně rozebrat všechna témata, kterým se ve svém příspěvku věnujete):
1) Máte pravdu v tom, že nejen pro 6. přikázání, ale dokonce pro dodržování většiny přikázání desatera existují i přirozené důvody. Desatero totiž z velké části jen opakuje tzv. přirozený zákon - tedy něco, co je vepsáno do lidské přirozenosti a co mohou lidé poznávat i bez existence desatera. Přesto však má svůj význam. Tak jako přírodní zákonistosti sice teoreticky může poznat každý, většině však pomůže, pokud jsou přehledně a stručně formulovány v nějaké příručce nebo učebnici, tak je to i s tím desaterem.
2) Desatero je tedy taková zestručněná příručka a nemůžete čekat, že tam bude vše - určuje to však přibližný směr (někdy se přirovnává k patníkům na okraji silnice, které ukazují, který prostor leží již za okrajem bezpečné vozovky - také nejsou po půl metru, ale když je vidíte, už si zhruba směr dáte dohoromady).
3) Čistě je samozřejmě možno žít i v manželství a to nevylučuje, že manželé mají pravidelný vzájemný pohlavní styk. Prostě existuje řada způsobů, jak žít čistě jiný je mimo manželství, jiný v manželství. Proto také existuje i hnutí Čistá láska manželů - a nemá nic společného s tím, že by manželé spolu intimně nežili.
4) Nazávěr k vašemu tvrzení: "V životě jsem poznal vícero manželů, kteří spolu nepochybně sexuálně žili před svatbou, žili i "na psí knížku", a žijí spolu spokojeně. Znám i partnery z věřících rodin, kteří měli honosnou svatbu v kostele, a stejně se rozvedli." bych si dovolil reagovat jednou anekdotou: Znal jsem dva bratry - první kouřil, pil a dožil se sedmdesáti let; druhý nikdy nevzal cigaretu do úst, co je to akohlol vůbec nevědě - a zemřel ve třech letech. - Anekdoda sice možná není až tak legrační, ale snad jste porozuměl, co chci říci. Statistiku musí člověk dělat jinak a ve vašem případě se nabízí ještě otázka: Je skutečně to, že někdo měl honosnou svatbu v kostele dostatečnou známkou toho, že jeho manželství je možno považovat za skutečně křesťanské? (já sám znám řadu lidí, kteří sice svatbu v kostele měli, ale tím to skončilo a nemyslím, že by se dle jejich případů mělo usuzovat na "trvanlivost" křesťanských manželství, protože oni - s výjimkou té svatby v kostele - vůbeč žádné křesťanské manžesltví nežili a ani žít nehodlali).

Ještě jednou díky za zájem o náš časopis. Srdečně zdraví a vše dobré ve vašem osobním hledání skutečných životních hodnot přeje a v modlitbě vyprošuje P. Pavel Zahradníček